A už se nám narodil Malej Vojtíšek. Nedočkavě se vyklubal o 6 týdnů dřív. Váží 2 kg a měří 45 cm. Chvilku bude s mamkou v nemocnici a až bude mít statných 2,5 kg tak si ho snad budeme moct vzít domu. Moc se na něj těšíme. Hlavně aby hodně papal.
Byla neděle 10.4.2011 před půlnocí. Dodělával jsem něco na PC a říkám si, že už jsem celkem utahanej, že si půjdu lehnout. Vidím, že se na chodbě svítí - nic zajímavého. Bára chodila poměrně často na záchod. Jenže tentokrát se na chodbě svítilo nějak dlouho. Vyjdu na chodbu a Bára mi říká, že jí praskla voda. Tak jsme na sebe koukli a už jsme věděli, že to rozhodně nebude dobrý.
Okamžitě jsem volal do Ústecký porodnice, kam jsme se přihlásili a měli už sepsaný porodopis. Spojili mě a tak se ptám co dělat, že ženě praskla voda už o 6 týdnů dřív. Sestra řekla v klidu, přivezte ženu k nám do Ústí. Zabalili jsme nejnutnější věci a jeli.
Do porodnice jsme dorazili v 0:45 h. Barušku si vzali na sál. Já čekal na chodbě. Zhruba hodinu se nic nedělo. Já nic nevěděl, nic mi neřekli. Byl jsem nervózní, říkal jsem si co se děje. Neslyšel jsem ani žádný ruch, prostě úplný klid. Kolem 2:00 ráno šel po chodbě doktor a říká mi: "Dobrý den," tak jsem odvětil: "Dobré ráno." Taky mi nic neřek. Čekám 15 minut, stále se nic neděje. Ve 2:15 jsem si musel jít koupit kafe. Dopil jsem kafe, bylo asi 2:30, doktor vyšel na chodbu, říká mi, že Barušku budou muset odvézt do Mostecký nemocnice, protože tady ještě nemají zprovozněné oddělení pro nedonošené děti.
Barušku vezli na nosítkách, měla zapojenou nějakou kapačku a pořád jsme nevěděli jetli je to OK nebo ne. Doktor se moc nevyjadřoval. Když jsem se zeptal, jestli neví, kde je v Mostě ta nemocnice, tak to ani nevěděl. No nic, naložili Barušku do sanity a jeli. Bylo 2:45. Já okamžitě vyrazil svým autem do Mostu. Říkal jsem si, že je budu muset potkat po cestě. Dohnal jsem je až v Bílině a bylo vidět, že pospíchají, protože místy jeli 150 km/h. Naštěstí jsem viděl Barušky nohy za sklem, tak jsem byl klidnější, že se zatím nic nedějě. Kdyby totiž rodili v sanitce nedodnošený miminko, asi by to těžko přežilo.
Dorazili jsme do Mostu. Zastavil jsem na vrátnici, abych se zeptal kam jít a kde nechat auto. Viděl jsem jak Barušku vezou do výtahu, nestihl jsem je. Nastoupil jsem do druhého výtahu. Koukám do jakého patra asi jeli. Vystoupili v 6. patře. Oddělení nedonošených dětí je v 7. patře. Říkam si: "Co je? Jaktože vystoupili tady?" Všude tma, nikdo nikde. Jen v 7. patře bylo rozsvíceno, ale ticho a klid. Na oddělení byly dveře z mléčného skla, takže nebylo vidět dovnitř. Bylo 3:30. Nechtěl jsem zvonit, abych nevyrušoval, když vše bylo tak narychlo. Čekám za dveřmi a stále nic nevím. Na dveřích bylo od klíčů odřené místo, kudy bylo vidět na chodbu oddělění. Najednou slyším - někdo veze vozík. Inkubátor? Pořád se bojím zazvonit. Čekám na chodbě a nervózní chodím dokola. Za 5 minut slyším znovu vozík. Inkubátor? Už ho vezli zase zpátky. Zazvonil jsem.
Zazvonil jsem a bzučák u dveří se okamžitě rozezněl a já vešel dovnitř. "Vy budete asi pan Malý," prohlásila sestřička a dál praví: "Jste tatínek, už jste viděl Vojtu? Pojďte se podívat." Tak jsem se zeptal co žena, jak na tom je. Odpověděla mi, že musí po porodu odpočíat, ale že to proběhlo v pořádku.
Tak jsem se šel podívat na Vojtu. Oblékli mi plášť a návleky a vzali mě na oddělení, kde byli nedonošené děti. Na chodbičce byl Vojta. Kouknul jsem se na něj, už na mě mrkal. Na chodbě bylo šero, tak nebylo tolik vidět, jak jsem brečel. Měl jsem zárověň pocit, že bych měl být šťastný, že se narodil Vojta, ale nevěděl jsem jak na tom je. Narodil se přeci dřív a do té doby jsem věděl, že to je vždy problém. Bál jsem se o něj. Díval jsem se na něj a uklidňovalo mě, že nepláče a že vypadá spokojeně. Už dělal i grimasy mimickými svaly na tváři. Byl jsem klidnější. Šel jsem se podívat za Bárou. Ještě nebyly hotový. Čekal jsem na chodbě a měl opět slzy v očích. Najednou se objevila doktorka a říká: "Pan Malý? Máte syna. Už jste ho viděl?" Odpověděl jsem, že viděl a že je krásnej. Ptám se doktorky na jeho zdravotní stav. Doktorka říká, že se narodil v období lehké nedonošenosti a že by se z toho mohl dostat rychle. Že je prý celkem velkej a že tam na oddělení mají i miminka s menší váhou a že to zvládají. Zeptal jsem se na ženu. Doktorka řekla, že je v pořádku a že mě za ní za chvíli pustí.
Konečně jsem mohl za Baruškou. Ukázal jsem jí fotku na mobilu, kterou jsem udělal, když jsem se byl podívat na Vojtu. Baruška musela být asi 2 hodiny na sledování, kdy jí měřili teplotu a tlak krve. Celou dobu jsme probíali, jak to bude, jaký máme šance. Barušce jsem řekl, co mi řekla doktorka. Bára mi zas řekla, co si říkali sestry. Že to bylo opravdu za 5 minut 12. Že nechápou toho doktora, přoč jí nepřivezl dřív. Začal jsem přemýšlet, proč Báru drželi v tom Ústí takovou dobu. Předem věděli, že nemají oddělení pro nedonošené děti, tak proč jí prostě nepřevezli hned. Ještě lepší by bylo, kdyby se sestra, co se mnou mluvila po telefonu, podívala na porodopis, kde by zjistila, že jsme z Teplic a že tedy můžeme jet rovnou do Mostu. 25 km je stejných do Ústí jako do Mostu. No nevím co bych chtěl po státních zaměstnancích. Asi bych toho chtěl hodně. Vím, že pro ně je to denní chleba. Ale pro nás to mohlo a NEMUSELO být první dítě.
No, a teď už jenom to lepší.... :-)
Vojta byl po narození v inkubátoru. Ale protože už měl vyvinutý plíce, byl tam jen aby se zahřál. Po porodu byl celej fialovej :-) tak se zahříval. V inkubátoru byl nakonec asi jen dva dny. Pak ho sestřičky dali do normální postýlky.
Vojta po narození vážil lehce přes 2 kg. Ale jako každý kojenec stratil váhu tím, že se mu vyprázdnilo tělíčko od plodové vody. Odešla mu z plic, ze střev a z žaludku. Je to normální a příšel tak zhruba o 200 g. Trochu horší je to s tím, že si musí předčasně zvyknout na mlíko, které by normálně začal pít až později. Předčasně narozené děti se s tím vyrovnají, akorát je to u nich trochu těžší. Nemají ještě takovou sílu aby mohli sát a rychle se unavují, proto jim často zavádějí nosem do žaludku sondu. Je to plastová ohebná hadička, kde se na její konec připojí injekční stříkačka a do ní se nalije mlíko. To potom pomalu stéká přímo do žaludku. Děti prostě musí něco jíst, když už nemají pupečníkovou šňůru.
Vojta si tedy pomalu zvyká na mlíko a ke konci prvního týdne přibral na 1,87 kg.
Vojta už má vyvinutej sací reflex a dokáže sát z prsou. Pomalu se učí vysát víc a víc. Začínal s 10 ml, a teď už zvládá i 30 ml. Není to stále moc, ale je to pro něj důležitý. Hlavně proto, že se mu musí nastartovat imunitní systém, o který byl ochuzen tím, že se narodil dřív. Imunitní systém se nejvíce vytváří v poslední fázi těhotenství. Takhle musí protilátky proti infekcím získat z mleziva a z mlíka od mámy.
Ke konci týdne měl vojta 2,05 kg, takže se po dvou týdnech dostal na svojí váhu, kterou měl po porodu. Teď už přibírá každý den 20 až 30 g.
Dnes, ve středu 27.4.2011 dali Vojtína Barušce na pokoj, a už může být pořád s ní. Poslední dobou si totiž zvykl vyžadovat si maminčinu přítomnost palkáním. Mamka za ním chodila skoro každý dvě hodiny, protože Vojtín vysaje jen 20 ml mlíka místo 35 až 40 ml a tak má zase dřív hlad a dává to patřičně najevo :-) Mamka má tak uplně rozhozenej den, protože i v noci stává každý dvě hodiny a krmí ho vždy skoro půl hodiny.
Jestli bude Vijtín přibírat těch 20 až 30 g denně, může mít požadovaných 2,4 kg za 10 až 14 dnů. Možná by je tedy mohli pustit domu už za dva týdny.